Guardian Angel 3

15. ledna 2008 v 14:32 | Pája |  Other stories -> Frikey
Frankie
Když jsem ráno přišel ke škole, uviděl jsem svojí partu. "Kde je Gerard?" to se nad ještě nikdy nestalo, že by chyběl. Nikdo z kluků nevěděl. Nikomu se neozval. Divný. No co, on byl vždycky takovej tajnůstkář. Vydal jsem se nenápadně hledat Waye juniora. Dělám to každej den. Tady je jeho třída. Sedával ve své lavici už mnohem dříve, než ostatní. Nenápadně jsem nakouknul… není tu! Snad mu Gerard nic neudělal. Nebo snad ublížili jeden druhýmu? Včera vypadali dost nasraně. A znám Gerarda. Jestli mu něco provedl, přísahám, že mu zakroutim krkem. Co mám dělat? Mám dneska ještě další tři hodiny. jenže tak dlouho tady nevytržím. Mikey nebo škola? Jasně že Mikey! Takhle rychle jsem snad u Wayů nikdy nebyl. Zazvonil jsem. Nikdo neotvírá. Začal jsem bušit do dveří. "Hej, co to děláš ty debile? Chceš nám to tady rozbít?" začal na mě křičet Gerard a ještě mi ani neotevřel. "Franku. Co tady děláš? Neměl bys bejt ještě ve škole?" divil se Gee, když mi otevřel "Jo to ty taky. A Mikey vlastně taky." Gerard se začal ze široka usmíval. "To je rozkošný, jak ti leží na srdci blaho mě a mého brášky." Posmíval se mi. "Njn, ježiši tak mě pusť dovnitř!" vybízel jsem Gerarda. "Tak co je s Mikeym?" zeptal jsem se ho, když sme seděli v obýváku. "Je nahoře. Asi se včera nějak nastydnul když… no ty víš jak." Vysvětlil mi Gerard Mikeyho nepřítomnost ve škole. "Hmm aha. Můžu ho jít navštívit?" tak tohle musí znít hloupě. "Jo. Proč ne."
Mikey
Gee se o mě celej den hezky staral. Z mého pokoje odešel jen když to bylo opravdu nutný. "Gee, nemusíš se o mě tak moc starat, jsem v pohodě. Můžeš klidně…" nic víc už jsem neřekl zbytek mých slov zaniknul v kašli. "Jo to vidim. Máš nejspíš pěknou chřipku. Jestli ti do zítřka neklesne horečka budeš muset k doktorovi." Kašel konečně utnul. "Hele je to od tebe hezký, že se staráš, ale já bych to taky zvládnul sám!" starostlivý pohled z jeho tváře ale nezmizel. "Ne, já tady zůstanu. Počkej tady, donesu ti oběd." Zase odešel, kam bych asi tak chodil? Co se to s Geem stalo? Je tak strašně starostivej. Ale je to od něj pěkný. Frank! Ne, už zase na něj musim myslet. Co asi dělá? Někdo zvoní. Teď někdo na ty dveře buší! Co ten Gerard dole dělá? S někym mluví. No co, může to bejt nějakej jeho dementní kámoš. Nakonec klepe na dveře. "Gee, nemusíš klepat." Řekl jsem tlumeně, páč jsem byl zachumlaném do peřin. "Ehww, já no nejsem Gerard." Cože? Podíval jsem se ke dveřím. Frankie! Srdce mi poskočilo radostí. "Jéé Franku! Co tady děláš?" doufám, že nepozná, jak moc jsem happy, že ho zase vidím. "No, ani ty ani Gerard jste nebyli ve škole tak jsem měl starost." Jéé, on se červená. "Jo, no asi mám nějakou chřipku. Gee semnou chtěl zůstat doma." Konverzace vázla. To ticho bylo nesnesitelný. "Hmm, sedni si." Pobídnul jsem Franka. Sednul si ke mně na postel. Ježiši je tak blizoučko. "Jéé co to tady máš?" začal se Frankie chichotat. Ach ne. "No, to je můj talisman." Snažil jsem se mu vyrvat mého plyšového medvídka. "Tvůj talisman? To je, no hezký." Konečně se přestal chichotat. "Jo, mám ho ze všech nejraději. Ty nemáš žádného plyšáka?" zeptal jsem se ho. Každej ho přeci má i Gerard! Ten má svého netopýrka. "Ale jo, mám. Je to Bobánek." Teď jsem to byl já, kdo se začal smát. Frankie se už zase začínal červenat. "Jo to je v pohodě. Příště vem Bobánka s sebou. Dáme je dohromady." Navrhnul jsem mu. "No to asi nepůjde. Už je ti líp?" taky má o mě starost. Chtěl jsem mu odpovědět, ale zase mě přepadl kašel. "Si v pořádku? Není ti nic? Nemám zavolat Geeho nebo doktora?" neviděl jsem nikdy nikoho sladšího než je on. Položil svou ruku na moje čelo. "Máš pěknou horečku. Asi bys měl jít k doktorovi." Podíval se na mě prosebným pohledem. "Gee říkal, že stačí když tam půjdu zítra." sdělil jsem mu Gerardovu domněnku. "Dobře, ale neodkládej to. Může to být něco vážnýho, mám o tebe strach." Srdce se mi rozbušilo a já se teď cítil neuvěřitelně šťastně. Má o mě strach! Zajím ho. Sednul jsem si. Poposednul jsem si blíž k Frankiemu. Byl už tak moc blízko! Že jsem viděl dokonale ty jeho velký oči, piercing ve rtu. Pohladil jsem ho po vlasech. Zachvěl se. Páni, to na něj tak moc působím? "Mikey." Na nic víc se nezmohl. Přiklonil jsem se ještě blíž. Od sebe nás dělil snad jenom centimetr!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama